Každý rok mají lidé tendence si vymýšlet různá předsevzetí. Méně utrácet, více vydělávat, cvičit, zhubnout, přestat pít, jet na dovču, ... Jsou toho miliony, ale zároveň se často tyhle předsevzetí točí dokola, což je docela zajímavý. Jsme sice každý jiný, ale nakonec všichni chceme to stejné - mít peníze, být zdravý, dobře vypadat a mít okolo sebe super lidi. A samozřejmě to dává smysl. Kdo by nechtěl prosperovat?
Mě osobně předsevzetí moc netankují, psala jsem o tom už zde Několik důvodu, proč si nedělám předsevzetí a proč je plánování lepší✨. Nemyslím si, že jsou cíle špatné, ale nesmí to být generické věci, kterých je vlastně těžké dosáhnout, když nevíte, co přesně je ten cíl. Nejlepší je mít opravdu promyšlený výsledek. Ale o tom více v článku, to dnes nechci rozebírat.
Já jsem se chtěla pobavit na osobnější téma. Snad poprvé jsem si vytvořila vision board. A to jen tak, prostě pro radost z toho tvoření. A taky mě zajímalo, co mám hlavě a co bych přibližně tak chtěla v životě změnit nebo zlepšit. Inspiraci jsem vzala u mé milované Amber Scholl - její instagram a youtube.
Jak vidíte, mám tam takovou směsku materiálních věcí jako jsou peníze (víc šetřit, ačkoliv Lounge by Zalando mě vždy zláká, a víc vydělávat), tak i plány (pravidelně natáčet na YT) nebo citáty, což se váže hlavně k tomu, že chci konečně chodit na terapie a probrat tam mé problémky a tím je nakopat do zadku.
A samozřejmě sem nevynechala ani pohyb jako je silové cvičení a pole dancing. Ten bych chtěla konečně začít dělat, protože to je takový cool spojení vášně, akrobacie a cvičení. No a svalnatou typku vysvětlovat nemusím, chci nabrat svaly. O zhubnutí jako takové mi moc nejde, to s pravidelným cvičením tak nějak souvisí. Mám zájem o vyrýsování, bejt hubená fakt není můj sen. A takovou perličkou je to, že se chci naučit stříhat videa a nejlépe moct své vědomosti proměnit v peníze, čímž myslím to, že bych někomu stříhala videa. To by bylo moc fajn.
A pro mě celkem netradiční, protože nejsem cestovatel, hrozně bych s kamarádkou chtěla do Itálie. Chceme totiž vidět tradiční architekturu a hlavně ty jejich perfektní sochy, které jsou vysekané tak do hladka, že máte pocit, že je to opravdu reálná kůže.
Každopádně ani tyhle věci mě nepřinutily napsat tenhle článek. Byly to spíš události minulého roku, kdy mě jedna blízká osoba podělala. Ačkoliv jsem ji měla za kamarádku, naše propojení zmizelo. A přesto, že mě to často mrzí, protože byla zábavná a díky ní jsem mohla bejt ve víru dění, nejsem ochotná tolerovat lhaní. Dobře, lžeš ostatním, ale ne mně. Není důvod mi lhát a vytvářet na mě léčky a triky. Bylo to extrémní zklamání a znechucení. Cítila jsem se jak kus špinavého hadru. A to asi u kamarádu nechcete, že?
Pochopila jsem z toho, že není radno nevěnovat pozornost varovným signálům. Já tušila, že vše není ok, ale dokud se tyhle kraviny neaplikovaly na mě, tak mi to vlastně tolik nevadilo, protože každý není dokonalý. Ale někteří lidé prostě nemají absolutně žádnou hranici. Morální zásady jsou jim na míle vzdálené. Jenže mně ne. Taky zažívám fuckupy, ale snažím se, abych nezraňovala ty, co mám ráda. Z toho se cítím fakt špatně. Já chci žít tak, abych na sebe pyšná. Abych se za sebe nestyděla.
Nechci mít potřebu své chování popisovat jinak, protože vím, že bych jinak byla za blbečka. Chci být upřímná a hodná.
A to je to, co potřebuji. Chci se umět víc bránit. Stát si za sebou. Vážit si svých emocí, vlastností a času. Nechci být nešťastná. Chci být spíš většinu času v klidu a nebo šťastná a spokojená. Bohužel mi do vínku nebylo dáno mít v pohodě rodinu a to mě extrémně ovlivňuje. Někdy totiž jako obranu z celoživotního stresu a frustrace volím nic necítit. Chvilku jsem schopná mít radost, ale dlouho to nevydrží. Přijde mi, že je v mé hlavě všechno šedý. Nijaký. Donutím se něco cítit, ale bohužel to rychle vyprchává. A to mě nebaví. Jsem z podstaty veselý člověk. Nechci bejt z většiny negativní, naštvaná, smutná, ... a už vůbec ne nijaká. Myslím, že se to navíc hodně blíží depresím a to mě děsí. Proto se chci tenhle rok dokopat na terapie, abych to stihla podchytit.
Je trochu divný, že to sem píšu, ale taková je realita. Nejsou to jen dovolený, kabelky, a spokojený rodiny. Bohužel jsou tady i lidé, kteří prostě měli trochu náročnější podmínky (no, zní to dost retardovaně, ubrečeně a pasivně agresivně, když to čtu s odstupem pár dní, ale vy určitě víte, jak to myslím). Je to těžký, nebudu vám lhát. Hodně záleží na tom, jaké si vyberete kamarády, protože bez nich nemáte skoro nikoho jiného. Buď jsou všichni mrtví (prarodiče) nebo nepoužitelní.
Hodně často jste sami. Což je chvilkama v pohodě, nevadí mi to, ale někdy si přijdete vlastně jak za sklem. Za oknem, kde na vás prší, je šedo a vy koukáte na ostatní a vidíte, že tam mají teplo, veselo, sucho a možnost se vnořit do objetí a oddechnout si. (Samozřejmě vím, že to někteří jen hrají, aby si nemuseli přiznat realitu, ale na mysli mám ty reálně spokojené.)
Vždy to může být horší. Ostatní mají také problémy. I to jsem si vyslechla. Ale to jsou prázdné věty. To vám nijak nepomůže. Nelze si z nich vytáhnout pochopení, radu ani nic pozitivního. Navíc nevím, jak člověku pomůže myšlenka na neštěstí těch ostatních. Dobře, u drobností, když chcete bejt trochu sarkastičtí, tak asi v pohodě, ale nemějte to jako automatickou odpověď pro každého.
No, jsem ráda, že je to úvaha, takže se nemusím úplně držet jednoho tématu. Je toho hodně, ale blbě jsem spala, takže to asi ukončím a rozloučím se.
Článek asi neměl žádný cíl. Ale dejte vědět, jestli souhlasíte, jak to máte vy a co se honí v hlavě vám. Ráda si to přečtu a zareaguji.
Doufám, že nás všechny čeká klid a pohoda. A když ne, tak to zvládneme s grácii a minimálními škodami. Dejte mi vědět, jaké plány máte vy!
🔊Podcast🎶
- 19.1.23
- 17 Comments
